729x90

Výlet do Travniku

6. března 2016 v 18:31 | Monika Bukáčková |  Sarajevo
V Bosně pobývám už měsíc a zatím jsem neviděla nic jiného než Sarajevo samotné. Jelikož se můj čas krátí, rozhodla jsem se udělat jisté kroky a víkendy věnovat cestování po bližším i vzdáleném okolí. A jako by mi moje kolegyně Lexie četla myšlenky, pozvala mě hned v sobotu na výlet do Travniku. A aby byla větší sranda, přidalo se ještě několik dalších lidí.


Sraz jsme si dali před půl desátou na Baščaršije a s ostatními se setkali na autobusovém nádraží, kam jsem přijela autobusem z Vídně. Čekala nás Tacarra, kterou jsem poznala už dřív při návštěvě jediné čínské restaurace. V autobuse už seděli její dva další kamarádi: David, který učí v Makedonii angličtinu přes Fulghbrightův program a Naďa, která je sice z Bosny, ale posledních dvanáct let strávila v Americe.

Rozvrzaný autobus kupodivu vyjel na čas a asi za hodinu a půl jsme vystoupili někde, kde to ani vzdáleně nepřipomínalo zastávku, ale zřejmě to byla naše cílová stanice. Autobusáci mají totiž ve zvyku stavět lidem po cestě na přání i mimo normální zastávky, takže jsme raději vytoupili hned, než abychom pak náhodou přejeli.

Naše první kroky vedly na hrad/polozříceninu/pevnost, kde byl nádherný výhled na celé město i blízké okolí. Na horizontu se rozpínaly bosenské hory ještě se zbytky sněhu na vrcholcích a celé to bylo naprosto kouzelné. K mému velkému překvapení a radosti byly Naďa a Tacarra vášnivými fotografkami a všechny kolem sebe pérovaly, prosily a dovolovaly se, jestli můžou udělat snímek tam, támhle a taky tady.

Jak jsem měla ze začátku strach, že do party američanů nezapadnu a budu jen těžko hledat slova, tak se mé obavy i rozplynuly. Všichni účastníci zájezdu byli famózní a z Naďy za krátkou dobu vypadlo, že čtyři roky studovala v Brně a miluje Čechy. Od té chvíle se ke mně nalepila, objímala mě a vyznávala mi lásku, která částečně patřila i Brnu, české nátuře, tataráku, Marlence a Masarykově univerzitě. Opět mi přišlo, že svět se zase o trochu zmenšil, protože jaká je to asi pravděpodobnost potkat někoho v Bosně, kdo také rád sedává v Kafe Podnebí.

Po nafocení asi dvou set fotek a asi dvouhodinovém blbnutí v pevnosti jsme se vydali do údajně nejlepší restaurace nacpat se dosytosti čevapi, abychom měli sílu na další pochod po městě. Každý z nás si dal řádnou porci lahodné pity s deseti špalíky mletého masa a jelo se zase dál. Naší nejvěiší starostí však pro tuto chvíli byl odjezd autobusu zpět do Sarajeva. Podle zkušenosti se totiž jízdním řádům na internetu nedá věřit a na zastávkách jaksi žádné umístěné nejsou. Poradit nám nedokázal ani nikdo z místních, tak jsme se vydali hledat centrální autobusovou stanici.

Po hodině pátrání jsme ji objevili a mezitím si prošli prakticky celé město. Jako všude v Bosně tu bylo několik mešit, katolická a muslimská škola, které těsně sousedily, několik pomníků z dob války a tlupa toulavých psů, která se lepila na všechny kolemjdoucí.

Na autobusové stanici jsme vyvrátili čas odjezdu, který jsme měli z internetu, zjistili ten aktuální a vydali se zase zpátky mrknout se na říčku na kraji města a potom se usadit na kafe a koláč. I když jsme byli všichni unavení a byla nám po celodenním chození trochu zima, všichni jsme si nad koláčem lebedili, jaký bezva výlet jsme si to udělali. Město bylo sice malé, hodně zničené a jakoby se celé rozpadalo, ale ono i v té ošklivosti je něco krásného. A když k tomu máte partu správných lidí, je dobře úplně všude.

Cestou zpátky na autobusové nádraží si Naďa vyzvedla čevapi, tři kola sýru a dortík pro mámu a takto obtěžkána si kráčela po městě. Až nás zmerčil toulavý pes. Nejdřív jen štěkal a otravoval, ale nakonec se s námi vydal přes celé město, kde příležitostně honil přijíždějící auta, ale nakonec se vždycky vrátil k nám a držel se v těsném závěsu. Kdyby tak hystericky neštěkal, možná by nám to ani tak nevadilo, ale jeho pištivý štěkot nás všechny přiváděl k šílenství. Holky se mu marně snažily utéct na druhou stranu ulice, schovat se v postranních uličkách, ale samozřejmě marně, protože pes jednak není úplnej blbec a taky nepostrádá čuch. Ty čevapi a sýr jsem přes svou rýmu cítila i já.

Po několika minutách se však začali stahovat k naší cestovatelské skupince i ostatní toulaví psi z Travniku, což už začlo být krajně nepříjemné. Někteří z nich vypadali něškodně, ale jiní působili dojem psů ze psích zápasů na život a na smrt a drželi se fakt blízko nás. Jenže co teď? Schovat se nemělo cenu, protože jsme museli na autobus, utíkat by bylo ještě horší a zastavení by nás v psí smečce uvěznilo nadobro. Pokračovali jsme teda stále stejným tempem a modlili se, aby se jeden z nich nerozhodl po nás skočit, pri čemž by ho určitě následovali i ostatní.

Naštěstí jsme je asi po nějaké době přestali bavit a většina se jich odpojila ještě než jsme došli na autobus, kde jsme si konečně vydechli a šli se schovat do tepla a bezpečí jiného rozvrzaného vozidla. Unavení, opět hladoví, ale nadmíru spokojení jsme se vydali noční Bosnou zpárky do Sarajeva. A příští týden, hurá do Mostaru!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama