729x90

Nejpodivnější návštěva kavárny v životě

1. března 2016 v 15:19 | Monika Bukáčková |  Sarajevo
Jelikož je prvního března v Sarajevu a zřejmě i v celé Bosně státní svátek - Den nezávislosti - měla jsem dnešní den zcela volný. Teda čekala na mě seminárka, příprava výuky a práce na projektu, ale nikam jsem nespěchala, nikde jsem nemusela být, prostě pohoda. Tak jsem se rozhodla, než abych pracovala z domu, půjdu si sednout do nějaké kavárny, dát si výbornou kávu, pozorovat lidi kolem sebe, poslouchat bosenskou hudbu a nasávat atmosféru. No, tak nějak se mi to vyplnilo, ale trochu jinak, než jsem předpokládala.


Státní svátek samozřejmě znamená, že všechny kavárny a podniky byly nafouklé k prasknutí, protože stejný nápad jako já měli nejen všichni kavárenští povaleči v celém Sarajevu, ale i to malé procento pracujících, kteří si rozhodli odfrknout od té každodenní dřiny. Moje vyhlídlá kavárna, kde to už znám a cítím se tam dobře byla bohužel plná, tak jsem se vydala hledat něco nového.

Po několika minutách jsem zabloudila do jedné boční uličky v centru Baščaršije a našla tam mini kavárnu nazvanou Koncept Kafa. Zvenku jsem sondovala, jestli mají někdy nálepku W-LAN, když v tom se otevřeli dveře a já byla pozvána dovnitř. Ok, proč ne. Poprosila jsem tedy o heslo, objednala si kafe a pohodlně se usadila k práci. Něco mi však nesedělo.

Když jsem vzhlédla od počítače, abych zjistila, proč je atmosféra v místnosti tak zvláštní nemohla jsem si nevšimnout, že všechny zraky se upírají jen a jen na mě. Nebyly to normální pohledy návštěvníků podniku, kteří jen tak letmo přelétnou osazenstvo a zase se věnují svému šálku kávy. Ne, tyhle pohledy byly zcela strnulé. A pánové se na mě dokonce sem tam usmáli. Snažila jsem se to ignorovat a dále pracovat, když jsem zaslechla konverzaci, ve které rozebírali nějaoku učitelku němčiny. A ukazovali přitom na mě!

To bylo znepokojivé. Očividně všichni v místnosti věděli, kdo jsem. Já ale neměla ani páru, kde jsem se to ocitla. V osazenstvu nebyl ani jeden z mých studentů, profesorů nebo kolegů a já se začala cítit nepříjemně. Neustále jsem v konverzaci slyšela slova jako "němčina", "učitelka", "rozumí", "nerozumí", "je z německa" a v jednu chvíli jsem zaslechla i svoje jméno!! Opravdu jsem přemýšlela, že jejich debatu přeruším slovy "ja nisam iz Njemačke. Ja sam iz Češke", ale rozhodla jsem se držet pusu, co nejrychleji dodělat rozdělanou práci a vypadnout, než mě těmi pohledy rozcupují.

Poprosila jsem o zaplaceni (v Bosenštině, aby věděli, že taky něco málo umím) a vypařila se ven. Když jsem rozevírala deštník, slyším z protějšího podniku bušení na výlohu. Zvednu zrak a někdo na mě odtamtud zběsile mává. Já ho ale opět ani v nejmenším nepoznávám. Celá rozladěná jsem se teda rozhodla jít domů a vytěsnit tento zážitek z hlavy.

Připadala jsem si jako hledaný zločinec, který si myslí, že je v bezpečí a zamaskován, zatímco ho všichni okolo poznávají a domlouvají se, kdo má nárok na odměnu za jeho hlavu. V Sarajevu jsem zatím jen tři týdny a připadám si, jako bych na čele měla vytetováno učitelka němčiny, civění povoleno! Nevím, jestli se mi tato záhada podaří rozluštit, ale na nějaký čas si asi samostatné návštěvy kavárny odepřu. O žádnou popularitu totiž nestojím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama