729x90

Nejlepší pracovní prostředí

5. března 2016 v 8:50 | Monika Bukáčková |  Sarajevo
Ať už jsou Bosňáci všelijací - špatní a nervózní řidiči, věční chaotici, nedochvilní loudalové, silní kuřáci, notoričtí krmiči toulavých koček, psů a holubů - tak jedno se jim musí nechat, jsou to báječní kolegové. Za ten měsíc na Fakultě islámských studií a asi tři týdny v jazykovce jsem poznala ideální pracovní prostředí a zakořenila se tam jak stoletý strom. A určitě se mi odtamtud bude těžce odcházet.


I když na fakutlě učím jen dva dny v týdnu a tudíž tam moc času nestrávím, chovají se ke mně všichni jako ke staré známé kolegyni a nabízejí mi ochotně pomocnou ruku, kafe nebo svou společnost. Všechno dělají ale naprosto nezjištně. Nejde jim oni o nové drby o kolegyni z vedlejšího kabinetu, ani o hodinu němčiny zdarma. Jsou milí, protože prostě takoví jsou.

Každý týden se na naší fakultě pořádá společná páteční snídaně, kde se sejdou všichni zaměstnanci a společně si posedí u snídaní, popovídjají a prostě si užijí páteční ráno. Začátky jsou velmi klouzavé, protože jak víme, time management nebo časový plán je tu skoro sprosté slovo. I snídaně je trochu zvláštní - při mé včerejší první návštěvě se servírovalo vajíčko na tvrdo, pečené brambory, kozí sýr, pečivo a něco, co připomínalo hodně tekutý asfalt smíchaný se sirupem proti kašli - nějaká jejich extra přírodní marmeláda. Chuťově ale opravdu dobrá.

Kromě snídaně mě všichni nadeně zdraví a nikdy se nezapomenou zeptat, jestli něco nepotřebuji nebo jestli si nedám kafe. Několikrát jsem dostala i nabídku, že mě provedou po městě. A jeden profesor mi dokonce věnoval svou podepsanou knihu (v německém překladu) o jeho putování do Mekky a Mediny. A to jsem se s ním v životě neviděla. Dárek prostě jen tak ležel na stole.

Úžasné.

Druhý pracovní kolektiv je ovšem taky skvělý. O poznání mladší než na fakultě a ochotný se scházet i v pozdnějších hodinách. Za ty tři týdny už se tak nějak vytvořilo nové pravidlo, že po každém kurzu, který mám v pondělí a v pátek, se jde s kolegyněmi Andreou a Enou (obě lektorky němčiny) někam posedět. Někdy na kávu, jindy na vodárnu a pokud je kurz nesnesitelný, tak dokonce na pivo, punk/rockovo/metalový koncert a palačinky. Je to zcela automatické.

Nikoho tu nenapadne odejít z práce bez rozloučení a nikoho rozhodně nenapadne jít rovnou z práce domů. Vždyť naše válčení v kurzu se přece musí náležitě probrat. Naše sedánky nikdy nekončí před půlnocí a jsou nejhezčí částí mého pracovního týdne. Je to něco, na co se pokaždé těším, co dělá mou práci a můj pobyt tady úžasným zážitkem a za co jsem neskutečně vděčná.

Snažím se tedy nepřipouštět si, že tato pohádka za dva měsíce pomine a já se opět vrátím do anonymního, chladného a nepřívětivého prostředí Vídně, kde každý hrabe na svém písečku a na kafe nikdo nemá čas. Tak já jdu užívat a vychutnávat, dokud je to ještě možné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama