729x90

Sarajevska zima 2016

21. února 2016 v 11:40 | Monika Bukáčková |  Sarajevo
Mým velkým předsevzetím, když jsem přijela do Sarajeva, bylo navštívit co nejvíce kuturních akcí. Za těch čtrnáct dní jsem už ale nabrala pořádný skluz, promeškala jsem nákup lístků na ruský balet, nechala si ujít vystoupení sarajevské filharmonie a určitě promeškala i několik výstav. V sobotu mě ale mí domácí vytáhli na koncert do Národního divadla. Ani jsem se neptala, co za hudbu s to tam vlastně hraje a rovnou kývla na souhlas.


V sedm jsem teda stepovala před divadlem, abych se tam sešla s vetší částí rodiny mých domácích - mamka Mirela, starší dcera Elma a mladší dcera Lajla. Jelikož byl koncert zadarmo a já měla předtím domluvený sraz s kamarádkou, pozvala jsem ji i jejího přítele, ať si taky trochu užijí kultury.

Jak jsem pozdeji zjistila, jednalo se o zahajovací koncert festivalu Sarajevská zima, kde se předvedli hudebníci z Turecka, Kazachstánu, Kyrgystánu a Azerbajdžánu. Taková balkánská směsice. Na začátku programu jsem musela protrpět řečnění tureckého velvyslance (jestli jsem dobře pochopila) následované překladem do bosenštiny. Tak nějak se mi dařilo pochytit každé čtvrté slovo, ale nebojím se, že bych přišla o něco extrémně důležitého. Potom, co se pam velvyslanec (??) vypovídal, se konečně přistoupilo k hudbě.

První pasáž byla věnovaná tradiční muzice Kazachstánu. Na jeviště se přišoural dědula s legrační kytarkou a začal si ji velmi rozvážně ladit. Říkala jsem si "proboha, zač mě trestáš", ale nakonec se z něho vyklubal rozený bavič. I přes jeho pokročilý věk měl hbité prsty a na tu prapodivnou kytaru válel jak za mlada.

Pak už nastoupila celá kapela s rozodivnými hudebními nástroji, které vypadaly, jako by dostaly na den propustku z obludária. Každý jakoby měl nějakou vrozenou vadu - buď byl oproti normálním mně známým nástrojům moc tlustý, moc placatý nebo tak nějak naopak. Mezi klasickými nástroji tyhle patřily mezi ty šikanované a utlačované, kterým ostatní nástroje kradly svačiny a dělalay jim ohníčky. Ale světě div se, zvuk uměly vyloudit pěkný.

Když se hrálo, tak mi připadalo, jakobych slyšela tři mělodie zároveň a jen se nemohla rozhodnout, do které se teda zaposlouchám. Hrálo se rychle a stále se zrychlovalo, až jsem z toho v jednu chvíli byla trochu vystresovaná.

Pak se ale pódium uvolnilo pro operní pěvce. Ani jsem si nikdy neuvědomila, že takové .... ehm ... vzdálené krajiny jako Kazachstán a Kyrgystán můžou mít vynikající opěrní pěvce. A kdo by tušil, že když si to na pódium nakráčí kráská v žlutých vílích šatech, že se z jejích úst ozve zrovna árie Měsíčku na nebi hlubokém. Nejsem žádný extra vlastenec a už vůbec ne milovník opery, ale to, že se někde v Sarajevu a ještě v podání kyrgystánské zpěvačky ozývá melodie z české Rusalky mě tak nějak zahřálo u srdce. Jen byla škoda, že ostatní diváci neměli ani páru o čem, natož v jakém jazyce se to zpívá. Ale svět mi na chvíli připadal opravdu malý. Ba skoro prťavý.

Na závěr nastoupily opět tradiční písně a úplný finiš věnovali na počest hostující zemi bosenské národní písni. Nejen, že se to setkalo s obrovským úspěchem, ale doslova to rozezpívalo celé divadlo. Ač nepatřím mezi nadšence klasické hudby, tohle byl opravdu hezký zážitek s těmi nejznámějšími kousky a zároveň i zcela novými melodiemi. Tak snad tím moje kulturní pouť nekončí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama