729x90

Jak jsem kupovala simkartu

16. února 2016 v 22:46 | Monika Bukáčková |  Sarajevo
Po dlouhé době jsem se odhodlala ke koupení bosenské simkarty. Jelikož z mého rakouského čísla nebylo možné ani volat, ani posílat sms, musela jsem dát lenost stranou a jít se vydat hledat trafiku nebo nějakou specializovanou prodejnu. Když jsem vycházela z domu, tak jsem ale netušila, že mi tato maličkost zabere celý den.


Na doporučení Floriana jsem se vydala do trafiky a vvzala první sim kartu, kterou mi nabídli. Telekom mi ještě něco říkal, tak se to zdálo všechno ok. Vypnula jsem teda mobil, sundala krytku, vyndala baterku, vysunula starou kartu a vsunula novou a nic...Mobil nešel zapnout.

Celý proces jsem zopakovala a zase nic. Kontrolovala jsem, zda všechno sedí, zapadá, jestli jsem tam tu kartu zase jednou nenarvala naopak, ale všechno se zdálo v pořádku. Tak jsem tak seděla na lavičce, lámala si hlavu a pak můj mozek vymyslel něco, co do této chvíle nejsem schopna pochopit. Dostala jsem totiž skvostný nápad ze simkarty vydloubnout tu menší a zkusit, jestli to nepůjde s ní. Nápad roku, co?

Samozřejmě tento postup také nepomohl a já se opět pokoušela narvat zpátky simku normální velikosti. A jak ptáte se? No tak, že jsem prostě všechny dílky dala do sebe jako puzzle a kousek po kousku vsunula do mobilu. A zase nic. Rozhodla jsem se tedy vrátit rakouskou simku opět do domečku a na nějaký bosenský číslo se vykašlat, jenže nastal problém. Jak byla ta nová karta rozebraná, tak jeden dílek zůstal trčet vevnitř a za žádnou cenu se mu nechtělo ven.

Půl hodiny (ano nepřeháním, opravdu to bylo půl hodiny, sledovala jsem totiž čas při čekání na jednu schůzku) jsem se snažila neposedný kousek vyšťourat pomocí složených papírků, mých papírových nehtů a zákaznických karet. Marná snaha. Musela jsem vyhledat odbornou pomoc.

Zašla jsem tedy do prodejny elektroniky a poprosila mladíka za pultem, jestli by mi nemohl pomoci s menším problémem. Tvářila jsem se u toho jak neviňátko a modlila se k pánu Bohu, aby se mě nezeptal, jak se mi něco takového přihodilo. Mladík zachoval poker face a dal se do dolování zatroleného kousku. Jeho počáteční sebejistota však s ubíhajícími minutami podstatně opadávala a jak si bral na pomoc čím dál víc pomůcek, tím byla moje naděje na záchranu menší a menší.

Po několika minutách se objevil jeho kolega a tak na to teď byli dva. Za pomoci nožíku, šroubováku, propisky a pinzety se pokoušeli (ve dvou!!) vydolovat ten kousek plastu z mého mobilu. Já stála opodál jak naprostá trubka a snažíla se nesmát, protože mi to přišlo krajně nevhodné. Čím déle to trvalo, tím více jsem si byla jistá, že se to nepovede. Zároveň mi ale bylo jasné, že ani jeden z ochotných pánů nebude chtít přiznat prohru, tak jsem se začala smiřovat s tím, že v tom obchodě zůstanu nadosmrti. Mám dokonce podezření, že se v tom oba dva vyžívali a vlastně ani k cíli dospět nechtěli.

Asi po patnácti minutách (tentokrát jsem pojem o čase neměla vůbec) se však dílo zadařilo. Sdělila jsem pánům, že jsou naprosto úžasní, načež mi odpověděli, že opravdu jsou a jejich ego se vzneslo až někam k nebesům. Následně jsem jim sdělila, že mám ještě jeden problém a tím je nefunkční telefon. Po marném pokusu zapnout telefon, dát ho do sítě a vyměnit simky mi bylo oznámeno, že je asi pro bosenské simky zablokovaný, ať s tím jdu do servisu.

Vděčně jsem tedy vzala mobil zpět a zeptala se, co jsem dlužná. Mladík se na mě jen usmál a řekl, že samozřejmě nic. Tak jsem ho obdařila okouzlujícím úsměvem, ladně se otočila a čelně to naprala rovnou do prosklené výlohy až se celá otřásla v základech. Rudá až na zadku a s velkým otlakem na čele jsem se vyřítila z obchodu, třikrát obešla obchoďák (protože jsem nemohla najít východ) a vypadla. Směr servis.

Servis jsem i přes chybějící navigaci v mobilu našla (světe div se). Pán na prodejně byl opět velmi příjemný, a když si vyslech mé trápení pokusil se mobil zapnout (neúspěšně), poté ho zapojit do sítě (také neúspěšně) a nakonec rozebrat. Verdikt zněl, navlhnutí nebo špatný kontakt. To se spraví, přijďte za hodinu a bude to za dvacet marek.

Supr, tak jsem si zašla na kafíčko, opakovat bosenštinu a za hoďku si to radostně nakráčela zpátky do obchodu. Bohužel jsem si však musela vyslechnout nemilou zprávu. Můj mobil odešel a jak to tak vypadá, bude to asi navždy. Tak jsem poděkovala, pokusila se zaplatit dvacet marek, které byly odmítnuty a tentokrát si to dveřmi odkráčela pryč.

Hlavou se mi honily myšlenky jako, co budu dělat bez mobilu, co budu dělat bez mobilu a CO SAKRA BUDU DĚLAT BEZ MOBILU? Vtom mě z mého dumání vytrhla Lexie, která si to vykračovala přímo proti mě. Na její zdvořilostní otázku "jak se máš" jsem na ni vyklopila celý můj problém s mobilem. A ona na moji zoufalou otázku "mobil navíc asi nemáš co?" zašmátrala v kabelce a řekla "náhodou jo". No není to Sarajevo báječné!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lyra Lyra | E-mail | Web | 17. února 2016 v 9:55 | Reagovat

To zní skoro jako z nějakého filmu, příliš absurdní, než aby se to doopravdy mohlo stát. Ale hlavní je, že to dobře dopadlo a mobil jsi získala. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama