729x90

Sbohem Grube. Bylo to...jiné

18. srpna 2012 v 10:05 | Monika Bukáčková |  Au-pair
Je to tady. Konec mého soužití s německou rodinkou. Přemýšlím, jak bych celý pobyt zhodnotila, a melou se ve mně smíšené pocity. Na jednu strany spousta nových zážitků, zdokonalení v jazyce, poznání jiného stylu života a na straně druhé každodenní souboje s malým vetřelcem, nepřejícné počasí a občas i dlouhé chvíle.


Ráda bych si sesumírovala všechna pro a proti, která jsem tu zažila.

Mohla jsem dva měsíce žít na krásném, civilizací nedotčeném místě, kde se na každém rohu pase zvíře a naproti oknu hnízdí čáp. Bohužel však tento styl života omrzí a za chvíli zjistíte, že tu není moc co dělat. Ty dva měsíce ale byly tak akorát, aby se mi to tu neomrzelo úplně, a tak odjíždím nabitá energií a těším se na objevování velkoměst.

Byla jsem svědky zcela jiné výchovy, než jsem zažila já. Společné snídaně, obědy, večeře. Čeká se, až poslední člen rodiny usedne a pak se začíná jíst. S dětmi se rodiče nehádají, ale diskutují a vždy najdou řešení, aby byly spokojené. Televize se vede jen v ložnici rodičů a každé dítě má vyměřený čas "Monitorzeit", který může strávit za PC.

Všechno se na první pohled zdá zcela idylické a krásné. Po čase se však společné jídlo stává omezujícím prvkem. Proč bych měla na jídlo čekat do 11, když sama vstávám v 8? Nemám ani zájem o pozdní obědy v 19:00, kdy už hlady šilhám. Diskuze je výborná věc, ale pokud dítě absolutně nelogicky vyvádí kvůli tomu, že chce do Švédska a to TEĎ HNED! nejúčinnější řešení je párkrát na zadek a bez řečí. Přinejmenším okřiknutí. Jenže to by tady na rodiče mohl někdo zavolat policii :D

Něco si rozbil, rozlil nebo zničil. No co, svět se nezboří. Elke a Benjamin ke všemu přistupovali s flegmatickou tváří a pohodově. Nic se nemusí udělat hned, hlavně aby to bylo. Tento přístup je sice nadevše krásný, ale na děti neplatí. Zabordelařené pokojíky, děti neuklízející po sobě nádobí a trochu pošramocené žebříčky hodnot co se zdravotní péče týká. Na horečku Jamině paní Dr. Heinitz předepíše prášek až po několika krušných dnech, ale Arthurovo odřené koleno opečovává jako by mělo každou chvíli explodovat.

Těchto rozdílů tu bylo, je a bude mnohem víc, ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav, a já jsem po celou dobu mého pobytu tyto zvyklosti akceptovala. Co jsem se ale naučila? To, že jsem spokojená s mojí rodinou, kde si ze sebe navzájem můžeme utahovat a nekončí to ani pláčem, ani přehnanými omluvami. Kde si můžeme snídat, kdy chceme a obědváme, když je třeba. Kde se sice kvůli pár neuklizeným talířům strhne hádka, ale zato je náš dům krásně uklizený a čistý (i když můj pokoj ve zkouškovém a pokoj mého bratra permanentně jsou menší výjimkou).

Hodiny už ale ukazují 10:05, což je můj čas odjezdu. Nasedám do autobusu směr Berlín, kde odstartují svoji druhou (kratší) německou au-pair etapu. Bon voyage!

PS: Nejlepší chvíle jsem zažila poslední dva týdny mého působení u rodinky. Jamina navštěvovala školku a tak nám byly společně chvilky tak vzácné, že jsme si je navzájem užívaly bez hádek, rvaček a pláče. Škoda, že to tak nešlo celou dobu. Co si ale budu nalhávat, já jsem jako malá nebyla o nic lepší a teď se mi to vrátilo :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jeli byste do zahraničí jako au-pair?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama