729x90

Ab ins Zoo!

14. srpna 2012 v 21:19 | Monika Bukáčková |  Au-pair
Dneska jsem povolána, abych strávila celý den s Jaminou v ZOO. Celý den? Sama? V ZOO? No tak fajn. Úkolu jsem se zhostila statečně, i když s menšími obavami o mé duševní a její fyzické zdraví. Nakonec vše dopadlo mnohem lépe, než jsem si ve svých příšerných představách malovala.


Začátek celodenního výletu jsme započaly koupením krmení pro zvířátka a jejich obdivováním. Od výběhu k výběhu jsme běhaly s rozněžnělým zvoláním "Óóóó wie süß!" Také probíhaly první nesmělé pokusy o krmení zvířátek. Našimi prvními adepty však byly naneštěstí neodbytné kačeny, které chudinku Jaminku začaly nemilosrdně pronásledovat. Celá akce končila našim zběsilým útěkem. Teda, mým útěkem s Jaminou v náručí.

Zanedlouho přišla i chvíle, kdy si Jamina uvědomila můj brzký odjezd (4 dny) a přemlouvala mě, ať zůstanu. Že můj Milý klidně počká, ale jenom ať neodjíždím. Černé myšlenky jsem zahnala u dikobrazů, kde jsme celou spící ježatou rodinku zbombardovaly zvířecím krmením. Nakonec to i rozespale sežrali.



Na posilněnou jsme si daly preclík a obdivovaly malého poníka, u kterého jsme stály celou dobu jeho hřebelcování. Pak mohla konečně přijít ta spásná chvíle a Jaminka se dočkala vytoužené projížďky. Čas jsme si krátily na super hřišti, kde jsme si daly vynikající pískovo-jahodovo-malinovo-čokoládovou-citrónovou dortu. Lahůdka.

Naší další zastávkou byl pavilon opic, kde si Jamina našla kamaráda. Se šimpanzem se honili a dováděli a vůbec jim nevadilo, že je mezi nimi tlusté sklo. No radost na ně pohledět. Když už jsme byly u těch opic, zavítaly jsme i k jiným druhům. Jeden chudáček nás však neobyčejně zaujal. Snažil se natáhnout přes klec pro ty děsně dobrý listy. Ale pořád ne a ne na ně dosáhnout. No a kdo musí na pomoc? Moni! Tak jsem strávila čtvrthodinku podáváním listů opičákovi, který si je ode mě vděčně bral. Ale slůvka "Díky" jsem se nedočkala.


V mezičase jsme zažily menší krizi v podobě plačtivě čtvrthodinky. Velitelka neviditelného jednorožčího stáda byla pronásledována vlkem a možná se už nikdy nevrátí. No kdo by to neobrečel? Naštěstí jsem neviditelného vlka zahnala tak, že jsem na něho pustila čerstvý vzduch urputným máváním rukama a následně jsem ho polechtala na nose. No, a pak umřel.

Další větší zastávkou byly kozy. Jak prosté, ale účinné. Při první návštěvě se mě Jaminka křečovitě držela a bála se těch divných stvoření jako čert kříže. Podruhé už dokázala na chvíli i kolem nich projít a třetí návštěva absolutně zbořila veškeré bariéry. Teď dostaly strach ty chudinky kůzlátka.


Naši návštěvu jsme však musely přerušit, abychom se podívaly na krmení tuleňů. Prorvaly jsme (jsem) se statečně přes davy lidí a chytly super plac. Jamina hodila pod dozorem ošetřovatelky syrovou rybu vodním tlusťochům a honem zpátky do kozího výběhu.

Jak byla Jamina čím dál víc nadšená z malých rohatých kůzlátek, mně lezly ty potvory pěkně krkem. Pronásledovaly mě na každém kroku. Cítila jsem se jako někdo mezi zaříkávačem koz a pytlem plným kozího žrádla. Když mě však začaly okusovat triko, kabelku, kalhoty a svetr, začala jsem pěnit. Trpělivost mi došla, když mi jedna bestie sežrala kousek prospektu o Zoo, který jsem zrovna četla. Od té doby jsem je nenazvala jinak než pomocí českých vybraných nadávek.


Jaminka si to užívala, ale občas se jí nějaká obluda pokusila sníst vlasy a to s úděsným pokřikem "Moničkaaa" přiběhla a hledala schovku u mě v náručí. Při odchodu jsme měly menší krizi, když Jamina chtěla stůj co stůj plyšáka, který vypadá přesně jako Shira (tygr z Ice Age 4). Nakonec vše zachránila maminka, která těsně před zavíračkou Zoo přišla na pomoc.

Na konci dne jsem byla spokojená, příjemně překvapená a naprosto vyčerpaná. Ony i ty hezké chvilky s dětmi stojí hodně sil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jeli byste do zahraničí jako au-pair?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama