729x90

Objevování Německa Nr. 2

24. července 2012 v 11:00 | Monika Bukáčková |  Au-pair
Ráno se hrabu z postele napůl natěšená, napůl absolutně nevyspalá. Přede dveřmi už na mě čeká Hans-Dieter a honem honem vyzvídá, jestli všechno klaplo a jak jsem se měla a jestli se mi to líbilo. Usedneme ke snídani a já vyprávím o všem, co jsem navštívila.


Místy ho zarazí, že znám každou akci, která se v Hamburgu konala. No, když já ráda googluju. Za chvíli popisuju, kterou ulicí jsem procházela, když jsem šla ke státní opěře. To už mu citelně ujíždí koutky, ale zachovává tvář. Když jsem mu však řekla, že cesta do banky v Grube trvá podle googlu 7 minut, že jsem to hledala, pohár přetekl a dědoušek dostal suverénní záchvat smíchu. No co, ráda bavím lidi.

Tentokrát nasedám opět směr Hauptbahnhof, ale ne proto, abych se vydala objevovat taje Hamburgu, ale abych se dostala do marcipánového města Lübeck. V tajemném automatu se mi podaří koupit správnou jízdenku a už si to uháním mým milovaným vlakem.

Slunce svítí, počasí přeje a já se s očima dokořán procházím po kouzelném městečku, kde z každého rohu kouká stavba z pálených cihel a stánek s rybími pochoutkami. Prohlížím si muzeum loutek a kupuju ten největší Döner na světě. To až uslyší Oscar!!

Pro ještě lepší poznání města se nechám za dvě eura výtahem vyvézt na vrcholek kostelní věže St. Petri a vychutnávám si Lübeck jako na dlani. Rychle se zorientuji a mezi stavbami rozpoznám městskou radnici. Po prohlídce se tedy vydávám na tutovku.

Obhlížím radnici, kostel a hrnu se do marcipánového obchodu. Marcipánové ovoce, marcipánové misky, všechno z marcipánu. Prohrabuji se mezi změtí dobrůtek a kupuju suvenýr pro mou opuštěnou rodinku a pro sebe taky něco na chuť. Döner se musí zajíst sladkostí, no ne?

Bloumám nazdařbůh uličkami a užívám si krásného dne. Na zpáteční cestě na nádraží se procházím kolem přístavu a zuřivě mačkám spoušť fotoaparátu. Z Lübecku jsem nabitá pozitivní energií a kouzlem starých uliček a tak mi ani nedojde, že mě čeká nepříjemné kupování lístků. Vytahuju svůj podrobný popis jízdného a kupuji lístek, nejvíce podobný tomu, co mi Hans-Dieter vyhledal.

Má mi to jet v 15:20, ale z jaké koleje a v jakém směru, to ví jen ten zatracený automat. No tak se prostě zeptám. Vyhledám pána v železniční uniformě a ptám se, odkud jede vlak do Oldenburgu, který vyjíždí 15:20. Ukazuje na 9. Kolej. Směr Puttgarden. Za okamžik přijíždí vlak s obrovským nápisem Puttgarden. Ozývá se však můj paranoidní hlas a já se ptám postarší paní, jestli tento vlak jede přes Neustadt do Oldenburgu. Po krátkém zaváhání přikyvuje a já s úlevou nasedám a studuji ukořistěné letáčky.

Po několika minutách se ozve hlášení, kde oznamuje robotický hlas cílová stanice Kiel a odjezd 15:25. Říkám si, že by si vlak cestu protáhl až do Kielu a měl zpoždění. Můj vnitřní neklid se opět ozývá a já se obracím na protisedícího pána s dotazem, zda jedeme do Oldenburgu. "Ani náhodou", ozve se zezadu. "My jedeme do Kielu". Vyjukaně se ptám pána, zda si je jist a po jeho přikývnutí vystřelím přesně v 15:18 z vlaku a panicky hledám průvodčího.

Naštěstí je můj vlak jen pár metrů před oním tajemným a démonickým železným ořem, který mě málem zavezl až do Kielu. 15:19 sedím na, doufám, správném místě a snažím se uklidnit dech i tep. Ovládám touhu zeptat se spolucestujících, zda jedeme opravdu do Oldenburgu a tajím dech.

Po hodině se mé obavy rozplynuly, když jsem opět stanula na pevné půdě oldenburské a přivítalo mě pevné objetí od Elke a vidina večera na pláži. Tak mi ten výlet nakonec docela dobře dopadl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jeli byste do zahraničí jako au-pair?

Ano
Ne

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 27. července 2012 v 12:37 | Reagovat

No to jsem sama ráda, že to dobře dopadlo! Moc hezky jsem si početla!

2 zimmbawe-tarantule zimmbawe-tarantule | 27. července 2012 v 13:25 | Reagovat

Nádherný vzhled blogu! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama