729x90

Jak se nakupování může změnit v boj

11. července 2012 v 15:00 | Monika Bukáčková |  Au-pair
Není radno dát na první dojem. I když to každý člověk ví, nádherně začínající situace jej může natolik zmást, že podlehne a uvěří v kouzlo okamžiku. Chyba! Dneska jsem dostala poměrně jednoduchý úkol. Jít koupit müsli a mlíko do blízkého supermarketu. Dobře, proč ne? Vezmu psa Diega na vodítko a Jaminu za ruku (kéž by to šlo opačně) a vydám se na příjemně vyhlížející procházku po Grube.


Cestou sbíráme každý spadený list, kvetoucí kytku nebo pohozené špinavé hračky a vesele si vykračujeme dál, my dvě a pes. Užívám si krásný den, kdy je příjemné počasí, vedle sebe mám krásného psa a vedle mě skáče zase ta milá a hodná Jamina, se kterou jsem strávila odpoledne plné indiánských her. Jamina? Kde je Jamina? Hledám, rozhlížím se a vidím jen vlající blond hřívu, která mizí na cizí zahradě. Mein Gott! Volám, přemlouvám, nadávám, vyhrožuju a snažím se jakkoliv docílit jejího návratu ke mně. Pak si uvědomím, že nejlepší zbraní je ignorace a odkráčím. Jak prosté.

Cestou se jí snažím vysvětlit, že s rodiči si může dělat, co chce, ale že v Česku k cizím lidem na zahradu nechodíme. Tváří se, jakože rozumí a já si opět vychutnávám krásnou cestu mezi starými cihlovými domy. Po tři čtvrtě hodině konečně dojdeme k obchodu. Jenže ouvej, jsou tu dva. Kde mají ty správné müsli? Jamina samozřejmě neví ani jak se jmenují, jak vypadají, natož ve kterém obchodě je prodávají. Nevadí, vyzkoušíme oba.

První nevyšel, stejně jako pokus ukořistit skořicové křupínky. Zkoušíme druhý obchod. Jamina se okamžitě zmocní dvou dětských časopisů a zkouší, jak u mě pochodí. Teď však musím najít mlíko a ty zatracený müsli, tak jí odbydu a jdu si po svém. Tak, mlíko by bylo, ale kde mají ksakru ty debilní müsli. No nic, volám Elke, kde to mám najít a jestli můžu koupit časopis. A právě v tuto chvíli přichází krize. Odpověď zní kupodivu NE!

Jako mávnutím kouzelného proutku se objeví trucovitá, paličatá a rozmazlená holka, která se dožaduje svého. Stojím ve frontě a snažím se jí přesvědčit, že za chvíli nás Elke vyzvedne, ať si to domluví s ní. To už naši hádku zaznamenalo i okolí, které mi radí, ať ji nechám vyzuřit, že to přejde. Fajn, tak to zkusím. Čekám venku a kde nic, tu nic. Po osvětlení faktu jedné nakupující, že opravdu nejsem matkou toho dítěte, dochází má trpělivost a jdu si pro ni.

Najdu ji, jak spokojeně leží na zemi a listuje časopisem. Bože! Zkusím na ní opět přemlouvání a pak mě napadne spásný nápad. Po cestě jsme při menší roztržce vynalezly tajnou řeč, při které Jamina odpřísáhla, že mě vždycky poslechne. V praxi, to znamená, že mluvím jako pedofil a gay zároveň. No nic, vyzkouším. A světe div se, ono to funguje. S neuvěřitelně ošklivým a zamračeným výrazem mě následuje ven, kde čeká usměvavá a odpočatá Elke. Vyčerpaná a totálně na nervy Já se mezitím odeberu do auta vychutnávat další malé vítězství.

Když se ale s odstupem času zamyslím a připomenu všechny chvíle, tak mi na mysli vyplnynou okamžiky, kdy se ke mně Jamina přitulí, kdy jí udělám stejný culík jako sobě a předstíráme, že jsme sestry, nebo kdykoliv, když můžu vychutnávat její světlejší stránku. Aupair je i o těžších chvílích, ale o to lepší se vychutnávají ty krásné. I přes své neustálé připomínky bych neměnila. Za nic na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jeli byste do zahraničí jako au-pair?

Ano
Ne

Komentáře

1 ileana ileana | Web | 23. července 2012 v 14:05 | Reagovat

To mi živě připomíná, co jsem zažila jako asistentka autistky na táboře. Tam teda ale nebylo tolik těch světlých okamžiků. Snažila jsem se ji celý týden vytáhnout aspoň z hotelového pokoje, aby šla ven. povedlo se mi to poprvé a naposled dva dny před odjezdem. Šly jsme na hrad. Došli jsme jen díky tomu, že jsem si v zoufalství vymyslela lež, jakou krmí rodiče malé děti, když nechtějí jít: "Ještě dvě zatáčky a jsme zpátky u hotelu." Sprostě jsem se spoléhala na to, že ta holčina neumí počítat *cítí se mírně provinile*. A pak to bylo: "Jé, Zuzi, podívej, u cesty na hotel stojí Pernštejn!"

Takže asi tak xD Nazpátek nás musela odvézt záborová vedoucí, protože Zuzanka dostala pitíčko, koupila si suvenýrek a už by ji ani maminka nepřesvědčila, aby udělala aspoň krok navíc:-D

Ale já jsem usínala s pocitem dobře vykonané práce xD Sice až v jednu ráno, když Zuzanka konečně přestala mluvit (ani ten výlet ji neutahal, nechápu to), ale stálo to za to xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama